Mr.Möbius Lives on the 2nd Floor


This text will be replaced

Reprezentace geometrie Möbiova proužku skrze 2D pohyblivý obraz. Kamera rotuje kolem své osy zleva doprava. Dvojprojekce mapuje prostor kolem sebe a vytváří dojem předního a zadního pohledu kamery. Prostorová logika místa a dějů v něm se narušuje a naznačuje pro obě projekce užití stejného filmového materiálu s časovým posunem.

Začátek a konec projekce je pečlivě hledaným nezaznamenatelným předělem a uzavírá video v nekonečnou smyčku.

Möbiova páska (také Möbiův pás, Möbiův pásek nebo Möbiův list) je plocha, která má jen jednu stranu a jednu hranu. V roce 1858 ji nezávisle na sobě objevili (resp. „vynalezli“) matematici August Ferdinand Möbius a Johann Benedikt Listing. Ve starší literatuře se nazývá také Simonyho prstenec. Protože orientace plochy Möbiovy pásky není možná, patří mezi neorientovatelné plochy. 

zdroj Wikipedie

 

Rozhovor s Martinem Mazancem pro PAF 2007:

1) Celé tvé video je o jednom pánovi, vědci z 19.stoleti – můžeš trochu přiblížit, proč sis vybral právě jej?

Mám pocit, že kdyby žil, rád by se na mé video přišel podívat. Ono se to má tak, že kdyby pan Möbius žil v prvním patře, nebylo by to tak zábavný, protože by při pohledu z okna viděl jen přízemí. Takhle má přehled nad oběma patrama, ale žít může bohužel jen v jednom z nich.

2) Möbiova páska ma jednu hranu a jednu stranu, má jen líc (nebo rub) – tvé video se skládá ze dvou obrazů – jde pořád o tu jednu stranu oné pásky?

Möbiův proužek je pro mě velice zajímavým objektem, který má své zvlaštní specifické vlastnosti – absence vnitřní a vnější strany, neukončenost, absence středu. Zajímavý je nejen jako daný objekt, ale zároveň svojí retransformovatelností v jiné objekty – další Möbiovy proužky, nebo končící jako kombinace Möbiova proužku a kruhu. Tento moment je pro mě hodně zajímavý, protože vypovídá o dělitelnosti neukončeného řádu na další neukončené řády či naopak uzavřené řády – kruhy. Systému Möbiova proužku jsem ve videu dosáhl pomocí dvou vedle sebe posazených videoobrazů otáčejících se v prostoru kolem jedné osy. Kdyby se jednalo o prostor nasnímaný dvěma kamerama získal bych v přeneseném prostorovém vyjádření kruh. Časové plynutí v jednom obraze by lineárně pokračovalo a navazovalo by do obrazu druhého. Zajímavé to začíná být v okamžiku kdy k pohledu vzad použiji stejný pouze časově diferencovaný záběr jako jsem použil k pohledu vpřed. Oba obrazy mi tímto způsobem demonstrují vlastní autonomní linearitu plynutí prostoru v němž se následnost drolí na alternativy a projevy prostoru jako je příčina a následek se na sebe vzájemně nelogicky vrství a přitom tvoří jeden funkční hypotetický celek.
Abych ale opověděl na vaši otázku – vnímám tyto obrazy spíše jako pohled na lícovou a rubovou stranu s nedohledatelným přechodem.

3) Manipuluješ s reálným obrazem zaznamenané skutečnosti – co pro tebe znamená znovu prozkoumavat jednou zaznamenanou skutečnost?

Jsem rád, že se ptáte, metoda vzniku těchto videjí je v tomto smyslu hodně důležitá. Snažím se povětšinou vůbec neinscenovat a Mr.Mobius bylo video v němž jsem svůj vstup chtěl minimalizovat na nezbytnou mez. Takže fáze natáčení je pro mě pouze jakousi fází napínání a šepsování obrazu a teprve v rámci střihu a postprodukce začínám malovat. Vracet se k zaznamenané skutečnosti má pro mě význam odstoupení od objektivně pojímané reality a možnost dekonstruovat od detailu po celek. Poté se mi záznam jeví už jen jako jakási kulisa z níž lze vyskládat nové divadlo.

4) Je pro tebe důležitý začátek a konec tohoto videa? (a proč?)

Spíš se mi zdálo důležité najít spoj, který nebude ani začátkem ani koncem. Proto se ten nasnímaný materiál tak dlouho otáčí. Jako mnohem důležitější mi připadne že to co se točí v levém okně, se pak kontinuelně točí v pravém okně a naopak.

5) V galeriích, kam většinou směřuješ tvé práce jsou videa povětšinou promítána ve smyčce – nedegraduje tento způsob prezentace celkové rámování těchto prací? V čem je pro tebe projekce tvých videjí v kině jiná – vyrovnáváš se tam s nějakými omezeními?

Nevím jak je to s rámováním, ale oproti kinoprojekci to divákovi dává snadnější prostor k nenápadnému úprku:) Popravdě se u svých prací potýkám s problémem filmového diváka což je asi vzhledem k filmovému způsobu zacházení s kamerou na snadě. Filmový divák si ssebou nese spousty zaběhlých návyků, zvláštních předpokladů až zlozvyků. Co se galerijní prezentace týče, umožňuje mi jít nejen proti zaběhlé filmové konvenci, ale nabourat samotné zmíněné rámování jakým je například předpoklad začátku a konce. Jestliže je formální neukončenost(smyčka) schopna podtrhnout významovou neukončenost říkám – proč ne? Tento způsob nazírání však klade mnohem větší nároky na aktivní spoluůčast diváka, který si v určitý moment sledované dílko musí uzavřít sám ať už je to zkušeností z první, druhé, nebo třetí odvysílané smyčky. Při kinoprojekci se zmíněný divák může mnohem lépe koncentrovat na probíhající obraz a dostane-li na konci závěr, může si shlédnuté video odsmyčkovat v duchu sám. Otázkou zůstává, který moment funguje více. Osobně mě baví obě polohy z nichž galerijní vnímám jako větší tělocvik.